Zelené srdce Rakouska

Řeč je o Štýrsku, regionu, který se rozkládá na jihu země - na samotných hranicích Rakouska se Slovinskem, kterému dominuje Štýrský Hradec, zemské hlavní město, které najdeme na mapě pod jménem Graz. Se čtvrtmilionem obyvatel je to největší sídlo regionu a současně centrum kultury a mnohých historických památek. Jsou jimy například komplex historických budov Schlossberg - Zámecký vrch. Nevím sice, podle jakého měřítka se dá hodnotit dobyvatelnost, ale toto místo je údajně nejsložitěji dobyvatelná pevnost na světě. Další významnou ikonou města je Hodinová věž, jejíž historie sahá až do 13. století.

Steiermark je vyhledávaným turistickým cílem nejen pro cizince, ale i pro samotné Rakušany. Nabízí širokou škálu především sportovního vyžití, mnoho možností pro turistiku, cykloturistiku, lyžování a podobně. Mě, jako milovníka jídla a pití a milovníka pohody, oslovují především gastronomické cíle.

Štýrsko má svou typickou kuchyni, regionální speciality a je to především vinařský region. Tedy především pro mě, každý vidí své priority jinde. Pokud se bavíme o zdejším vinařství, můžeme Štýrsko s klidem nazvat regionem odrůdy sauvignon blanc. Pěstuje se zde velmi četně, je pro Štýrsko tím samým, čím je riesling pro Wachau nebo frankovka pro Burgenland. Dalšími významnými odrůdami je zde žlutý muškát, vlašský ryzlink či bílé pinoty. Z tohoto výčtu je jasné, že se zde pěstují v drtivé většině hrozny pro výrobu bílých vín. Najdeme zde sice u mnoha vinařů nějaké jednodušší červené víno, třeba základní zweigelt, ale tato červená vína budou vždy jen doplňkem sortimentu či raritou, ale nikoli něčím, čím by se region významně chlubil.

Cílem našeho výletu do Štýrska bylo tedy pochopitelně víno a gastronomie. Ač cesta nebyla příjemná a posledních asi 50 kilometrů se Štýrsko bránilo mohutným deštěm, ve kterém se nedalo místy ani jet (zvláštní, že pokaždé, když jsem tu, počasí aspoň na chvíli pozlobí), nakonec počasí vyšlo dokonale. A jak strávit páteční večer po dlouhé cestě než v nějaké stylové místní hospůdce se zdejšími víny a gastronomií.

Když říkám hospůdce, může to znít chabě nebo to připomínat to, co si pod pojmem hospoda, hospůdka představíme u nás. Ale není tomu tak, tohle opravdu není o točeném pivu a utopencích. Vogau je malé městečko, jistě tu hospod či restaurací nebude mnoho a ta, ve které jsme skončili ani nepůsobila na první dojem nijak luxusně, spíše opravdu připomínala rodinou hospůdku. Ale bylo tomu tak jen částečně - ten podnik měl něco z toho rodinného, ale i z té luxusní restaurace. Od prvního okamžiku jsme se zde cítili jako doma - příjemný a nijak přehnaně honosný interiér, obsluha naprosto rodinná - usazení u stolu, příjemná nevtíravá konverzace, na které bylo však jasně znát, že se nejedná o fráze, ale o zájem. Celý večer se o nás staraly dvě ženy ve věku kolem čtyřiceti až padesáti let. Na nic si nehrály, nic nepředstíraly, fungovalo u nich něco, co bych nazval pohostinností - host si nemusel říkal o každou sklenici vody, nemusel někoho volat nebo z něj páčit nějaké doporučení, tohle všechno tyto sympatické dámy dělaly automaticky.

Naprosto perfektně zde byl udělaný jídelní lístek. Tři předkrmy, tři hlavní chody, jeden dezert, sýry a tři navržená menu. Všechno vycházející z lokálních čertvých surovin, které právě v této sezoně byly k mání. Pestrost nechyběla ani v této jednoduché nabídce - byla možnost vybrat jak lehké jídlo, rybu, pořádný kus masa, bezmasý pokrm...

Čekání na chřest (co jiného si v Rakousku v těchto květnových dnech objednat jako předkrm?) nám hostitelky vylepšily malou chuťovkou v podobě salátku ze zeleného chřestu v kombinaci s rýží a nezbytným dýňovým olejem a prkénkem  s domácí uzeninou, slaným máslem a čerstvým pečivem. A tak to asi má být - drobnost, která v podstatě nic nestojí, ale dokáže perfektně naladit člověka, uvolnit atmosféru a předat důvěru v hostitele. A důvěry vě   hostitelky jsme využili i při výběru hlavního chodu. V mém případě se jednalo o jehněčí kolínko se zeleninou a nočky bramborové kaše. Žádné složité koření a složité kombinace, jasná úprava a chuť především kvalitních surovin.

A pil se sauvignon. Lze sice namítnout, že se bílé víno nemusí tak dobře hodit k hlavnímu chodu, ale starší ročníky vína, u kterého je patrné zrání v láhvi a projevuje se opuletností, tučností, ale zároveň svěží elegancí, která neuspává, udělaly svoji práci naprosto perfektně. Jednalo se o ročníky 2002 a 1997 z vinařství Gross.

Rodinné vinařství Aloise Grosse bylo i našim dalším cílem, kterému jsme věnovali celou sobotu. Hned po snídani jsme vyrazili klikatými uličkami do jednoho z mnoha zákoutí členitých kopečků, které jsou pro zdejší krajinu tak typické a svým charakterem připomínají romantické a klidné Toskánsko, jen architektura je na první pohled odlišná. Ve vinicích trati Nussberg se nachází moderně pojaté vinařství včetně výroby a degustačních prostor. Prohlédnout si výrobu a degustovat aktuální ročníky vína této bezesporu nejvýraznější vinařské ikony Štýrska jsme přijeli i my.

Během prohlídky sklepa jsme se od syna Johannese dozvěděli, že vína se zpracovávají v nerezových sudech, ta kvalitnější z jednotlivých tratí jsou pak ještě školena určitou dobu v dubových sudech různých velikostí. Nejvíce nás zajímala téměř legenda a nejlépe hodnocený rakouský sauvignon současnosti, ten z viniční trati Sulz. Na rozdíl od jiných vín ročníku 2008 byl však ještě ve sklepě a v různých fázích vinifikace čekal v několika nerezových tancích (protože jednotlivé partie trati jsou sbírány zvlášť a vyznačují se trochu jinými vlastnostmi v závislosti na tom, jakým způsobem v které části vinice působí slunce a počasí) na smísení a následné doškolení a lahvování. Ochutnali jsme z tanků 4 různé vzorky a opravdu bylo možné sledovat rozdílné charaktery jednotlivých poloh, které alespoň v mém nose spojovala moučnost čerstvého chleba.

Další již nalahvovaná vína jsme ochutnali již téměř přímo ve vinici. Jednalo se o sauvignony, bílý a šedý pinot a muškát. Základní vína, díky bohu lahvovaná pod šroubovacím uzávěrem, označená jako STK se vyznačují naprostou jednoduchostí, svěžestí a příslušností k odrůdě. Vína z jednotlivých tratí, která si prošla delším školením, již nesou charakter jednotlivých vinic a je možné u dvou vín jedné odrůdy sledovat odlišné podmínky pěstování. Tato vína již nabízí určitou finesu a prostor k přemýšlení. Kdybych měl určit, co mě nejvíc zaujalo, musím zmínit Sauvignon z trati Nussberg pro jeho výraz připomínající sladkou mátu, kterou jsem v této podobě v žádném víně dosud nezaznamenal, a nevynechám ani muškáty - překvapily mě jednoznačně tím, že o nich neplatí to, co se o této odrůdě u nás obecně předpokládá - že je to sladká voňavá záležitost. Ano, oba muškáty ročníku 2008, které jsme ochutnaly, měly jasný odrůdový charakter a aroma, ale nechyběla zde ta další část vína - dobře zabudovaný alkohol, který celé tělo dobře držel pohromadě, a hlavně kyselinu, která dělala víno vyváženým. A největším překvapením bylo víno z roku 2001, které i po tolika letech dokázalo tento charakter muškátu udržet, nezlenivět a ještě nechat prostor k rozvinutí elegance a opulence vína.

Povídání nad víny se nakonec protáhlo na tři hodiny a pozdravit nás přišla průběžně celá rodina. Odpoledne jsme zakončili obědem ve vinici a vnímáním té pohody a slunce. Tedy pěkně záludného slunce, které o sobě začalo dávat vědět až večer svěděním zátylku a drobným úžehem, který se začal ozývat během dlouhé cesty v autě. Ale to je přijatelná daň za tak příjemný den, ze kterého člověka do české reality vrátí až první benzinová pumpa za hranicemi, kde byl tak akorát vyjedený obchod, nepříjemná obsluha za pultem a na dveřích toalety nápis "Klíče u obsluhy oproti záloze 30 Kč".

Anketa...

• Voda z kohoutku? Je tu i realita

Kavárník...

• Profil
• Fotogalerie
• Můj milý deníček
• Zajímavé odkazy
• Kontakty

Zásadní projekty...

• Společenství P.I.G.S.
• Ládíkův gastro sloupek

Redakce...

• Redakce
• Spolupráce
• Kontakty