Podivná byrokracie

Myslet jen tak z ničeho nic na smrt asi není normální, pokud to je nějak často a u mladého a zdravého člověka. Většinou na nepříjemné věci člověk myslí ke stáru nebo v těžkých životních chvílích, kdy se mu jeho svět hroutí nebo prostě "nestojí za nic".

Proč jsem začal tak divně, tak ponuře? Inu, trochu jsem se zamyslel nad radami odpůrců existence zákona o společném soužití osob stejného pohlaví. Podívejme se na to z jiného pohledu a vynechejme tentokrát nesporná lidská práva a praktickou potřebu zákonných norem např. v případě dědictví a společného majetku. (O tom bylo řečeno a napsáno mnoho a pádnost toho je nepochybná.) Ty rady a argumenty proti říkají: Tak si prostě a jednoduše uzavřete smlouvu. - To, že je to nesmysl, neboť taková smlouva či smlouvy není možné uzavřít zdaleka na vše, nechme stranou.

Asi nejčastěji se mluví o již zmíněném dědictví a majetku. Společný život dvou partnerů není jen o tom, že jednou umřeme a bude potřeba vyřešit spoustu nepříjemností spojených se společným majetkem a bydlením, ale je i o spoustě maličkostí. Přemýšlím, na co všechno bych musel se svým partnerem uzavírat smlouvu a jakého úřadování by s tím bylo spojené. Nosit s sebou stále sadu dokumentů, které řeší maličkosti jako je převzetí pošty, ale i závažné věci jako poskytnutí informací o zdravotním stavu partnera. Nezbytnou součástí příručního zavazadla by měly tedy být i desky s touto plnou mocí. Mít ji totiž založenou někde doma mezi školním vysvědčením a očkovacím průkazem v šuplíku by se nemuselo vyplatit, neboť zdravotní problémy, úrazy a možné komplikace se většinou neplánují dopředu.

Starosti by ale člověk neměl jen s tím úřadováním (aby třeba na nějaké lejstro nezapomněl). Divné pocity mám i když si představím, že ty papíry začnu prostě používat v praxi. Takový pošťák si asi časem zvykne, že třeba přebírám poštu i za toho pána, co tu se mnou náhodou bydlí, třeba se nad tím i vzájemně pousmějeme. Dost silná mi však přijde představa, jak vystresovaný již situací samou stojím na nemocniční chodbě před doktorem, a abych se dozvěděl něco o člověku, se kterým třeba léta žiju, musím se ohánět nějakým papírem. A jsme u toho myšlení na smrt. Zatímco kdybych uzavřel normální manželství se ženou, na tohle bych myslet nemusel, protože až by k tomu jednou došlo, řešil bych už spoustu jiných nepříjemností, než tu, zda mám smlouvu na to, abych se vůbec dověděl, že ten s kým jsem strávil celý život, zemřel.

Je zajímavé na jedné straně mluvit o stejných právech pro všechny a na druhé nutit některé, aby si svá stejná práva zajišťovali takovým způsobem, jaký jsem popsal. Moje odpověď na tyto rady zní: Je to nepraktické, ale hlavně je to ponižující.

Anketa...

• Voda z kohoutku? Je tu i realita

Kavárník...

• Profil
• Fotogalerie
• Můj milý deníček
• Zajímavé odkazy
• Kontakty

Zásadní projekty...

• Společenství P.I.G.S.
• Ládíkův gastro sloupek

Redakce...

• Redakce
• Spolupráce
• Kontakty