Večeře s Draculou

Bohatou devadesátiletou tetičku v Americe, které se právě lehce přitížilo a v restituci mi také - asi nějakým omylem - nevrátili činžák v Praze, ba ani chaloupku někde na samotě u lesa. Proto zvláště v době, kdy jsem byl na střední škole, bylo občas potřeba přiložit ruku k dílu, abych nebyl finančně moc omezený ani závislý na penězích z domova. Dělal jsem různé brigády a akce - příjemné i hrozné, někdy velmi dobře a někdy zas o dost hůře placené. Naštěstí to většinou nebylo jen mechanické hýbání těla při doplňování regálů nebo podávání letáků, ale dost často se jednalo o práci zajímavou, třeba unavující, ale ne únavnou, při které jsem se i podíval na neobvyklá místa a setkal s dost zajímavými lidmi. Jedno takové setkání bylo přímo s Draculou.

Bylo páteční listopadové ráno a já ještě netušil, co se semele během několika minut a změní moji představu o poklidném začátku víkendu. Měl bych předeslat, že na hotelovce nás byla, jak už to bývá, taková partička věrných kamarádů a klasik by řekl, že nás bylo pět. Cestou do školy jsme s Lukášem potkali paní Svobodovou, dobrou duši, která "toho vždy měla moc", klidně by si mohla založit agenturu "Práce všeho druhu v oblasti gastronomie". I dnes toho měla moc, potřebovala zajistit jednu akci ve Šternberku a nějak na poslední chvíli nebyli lidi. Na otázku, zda si chcem večer trochu vydělat a zda zajistíme pět lidí na obsluhu, jsme odpověděli souhlasně. Trochu jsme se zarazili nad podmínkami akce, které byly poněkud nestandardní, ale zas mohly být o to dobrodružnější: doprava po vlastní ose tam i zpět, práce v kostýmech a prý "poněkud zvláštní klientela". Přijali jsme s tím, že při nejhorším bude aspoň sranda.

Sranda nás začínala přecházet, když jsme kolem páté hodiny vystoupili z lokálky, která nás dopravila do Štemrnberka. Před námi byla mlha, zima, zvolna přicházející tma a cesta na hrad. Vyškrábali jsme se k hradní bráně a celkem bez problémů se jí dostali až ke vchodu do hradu. Stálo zde jen jedno auto cateringové společnosti, která nás vlastně angažovala. Nikde nikdo. Vešli jsme tedy dovnitř. Přítmí, světlo jsme tušili jen ze svíček či ohně, zdroj jsme zatím neviděli. Šli jsme za světlem. Na schodech do jakési krypty nás zarazily svíčky na kraji každého schodu, poházené okvětní lístky rudých růží a bílý cár se skvrnou něčeho, co mělo připomínat krev. Tedy doufali jsme, že jen připomínat. V tomto podzemí jsme vstoupili do dvou propojených místností, jedna vypadala jako menší sál, druhou byla zmiňovaná krypta. V té za pozornost stály hlavně tři rakve, z toho dvě pootevřené a víka ležela o ně lehce opřená. Po této poněkud netradiční prohlídce hradu jsme se vrátili ke vchodu. Tam mezitím dorazil člověk z firmy, který akci organizoval. Vysvětlil nám, že si prostě několik poněkud zvláštních cizinců objednalo večeři na starém hradě v upířím stylu.

Nejprve přišla ta méně příjemná část práce: z nákladního auta vynosit vše, co bude potřeba - stoly, židle, pece s jídlem, bedny s pitím, sklo, příbory, talíře a spousty dalších věcí, a to do prvního patra. Zvláště kulaté stoly pro dvanáct osob byly na zahnutém schodišti oříškem i pro zkušené stěhováky, jakými jsme se stali po tolika akcích my. Ještě pikantnější to bylo v tom, že kolem dokola pobíhal hrabě nebo kníže (prostě šlechtic) Šternberk osobně a povzbuzoval nás výroky: "Pozor na omítku! Pozor na ten obraz! Nestrčte do té komody po předcích!" a podobně. Když jsme vše nastěhovali, přišla příjemnější práce, a to prostření stolů. Ani to však nebylo úplně tradiční, až do tohoto večera jsem např. netušil, že existují černé ubrusy, vycpané krysy, pavučiny ve spreji... Nezbytným doplňkem každého stolu bylo i menu na pergamenovém papíře napsané černou tuží, které nabízelo chody jako třeba Polévka z krve a očí.

Když bylo vše připraveno, šli jsme si vyzvednout středověké kostýmy. Součástí této maškarády bylo i líčení, neboť jako sloužící u stolu krvelačného upíra jsme museli být i my dostatečně upíří. Posledním - v tomto případě nebylo třeba chodit moc daleko - hřebíčkem do rakve byly zuby. No ano, protézka upířích špičáků pro každého. Jen dodám, že to nebyly takové ty pouťové za pětikorunu, ale opravdová dentistická prácička.

Když přišli hosté, bylo na jejich chování celý večer znát, že i oni sami berou hru (ještě dnes pochybuji, že jsem toto slovo zvolil správně) na upíry vážně, že jim to téma asi něco říká a že to nebyla jen akce z rozmaru. Odpovídalo tomu jejich oblečení, chování, způsoby. Součástí večera byly třeba tance kolem stolů nebo společné zpěvy tajemných písní v kryptě mezi rakvemi ke konci večera.

Kolem jedné v noci večeře s Draculou skončila, hosté odjeli, my vše uklidili do stavu, že by nikdo nepoznal, že tu ještě před hodinkou řádily tři desítky upírů, vše jsme odstěhovali za stejných poznámek stejného šlechtice, jen posílenějšího o dvě lahve červeného. Odevzdali jsme kostýmy, jen zuby se nám povedlo nějak ulít. Zůstali jsme však nalíčení bílým pudrem a naše opravdovou krví podlité oči byly ještě zvýrazněny černými líčidly. Rozloučili jsme se s hradem i hradním pánem a vyrazili čekat na první ranní lokálku. Cestou ze Štemberka jsme potkali pár lidí, a asi pro ně setkání s námi bylo podobně nečekané, jako pro nás setkání s Draculou. Domů jsem dorazil brzy ráno a celou sobotu prospal. Večer mne probudil telefon. Volal kamarád Lukáš. Že prý jestli bych nechtěl zítra udělat koktejl pro jednoho výstředního Američana...

Anketa...

• Voda z kohoutku? Je tu i realita

Kavárník...

• Profil
• Fotogalerie
• Můj milý deníček
• Zajímavé odkazy
• Kontakty

Zásadní projekty...

• Společenství P.I.G.S.
• Ládíkův gastro sloupek

Redakce...

• Redakce
• Spolupráce
• Kontakty